Novinky:
Vše podstatné, co se v osadě momentálně děje.

Historie:
Pohled do historie osady.

Akce:
Pár vět a fotek z dřívějška i z dneška.

Nástěnka:
Informace pro členy osady - zaheslováno.

Střípky:
Drobnosti z osadního života.

© 2008-2024
TO ÚDOLÍ DĚSU
autor: Viktor Lebeda



90 let trampské osady Údolí Děsu
1919 – 2009



     Vážený čtenáři,

     úvodem dovol citovat prvorepublikový vzpomínkový zápis z osadní kroniky Údolí Děsu: „Začátky trampingu nejsou tak skvělé jak byse zdály. Mohou se klásti tak do konce Světové války, když tato rozehnala hochy kol 17ti let do různých zemí a krajů a hochy mladší kteří zbyli doma, vyháněla ven z měst bída a hlad. Všichni však, těch málo co se vrátili domů coby staří mazáci, a i ti, co se plahočili za bramborem a řípou celé noci po polích a kteří si často přinesli místo jídla mnoho modřin a velkých boulí od hlídačských holí a četnických karabin, když zlé doby přešly a nastaly časy poněkud lepší seznali, že ač příroda nebyla k nim právě přívětivá, přece si na ni tolik zvykli, že museli se do ní stále vraceti. To byli jedni. Jiní zase, co byli nejdříve vlčaty, potom skauty, staří roveři nebo vůdcové, když se nabažili vojáčkování a pochodování, anebo nechtěli se již stále zlobiti s malými skautíky, shodili stejnokroje a navlékli si šat trampský, aby v přírodě mohli užívat plné volnosti“.
     V roce 1919, možná i dříve, objevil se na hladké stěně vápencové skály nad ohništěm u Kodského potoka nápis: „Údolí Děsů“. Místní soudobí pamětníci, paní Veverková, pan Pinc a pan Viktora tvrdívali, že nápis vytvořili nějací vandrovníci, kteří u Srbska tábořívali. Stalo se tak v době, kdy občané právě vznikající republiky toužili po větší svobodě, rovnosti, volnosti, spravedlnosti, ale též kamarádství, romantice, dobrodružství… prostě po všem, co dalo základy našemu trampingu. Party, trávící živelně volné dny v přírodě, veřejnost nazývala "divokými skauty", a teprve až v polovině dvacátých let se všeobecně vžil název „trampové“. Trampské hnutí ve své podstatě reprezentovalo završení národního obrození a nepřímo, ale výrazně, se podílelo na demokratizaci nového samostatného státu. V prvorepublikovém Československu tramping nebyl pouhým zájmovým seskupením několika málo lidí, ale spontánním masovým hnutím tehdejší mladé a střední generace. Historický význam trampského hnutí je dodnes mnohými „odborníky“ nedoceněn. Vraťme se však do lůna přírody Českého krasu aneb jak se také dříve říkalo na Podbrdsko či na Karlštejnsko.


     Na pravém břehu řeky Berounky, potrampsku zvané „Staré řeky“, v divokých skalních a lesních terénech, proplétají se katastrální území obcí Tetín, Srbsko a Korno. Mezi ústím Kodského potoka a potoka v údolí zvaném domorodci Prdlák, mezi železniční tratí a řekou, býval na samotě prostý domek paní Veverkové, o které všichni v dobrém mluvili coby o "Bábě". Byla v něm tzv. kantýna pro dělníky z okolních lomů. Ovšem od počátku dvacátých let sem na louky k řece přijížděla mládež především z Prahy. Chlapci i děvčata užívali si nádherné přírody, hráli a zpívali oblíbené písně, závodili v nejrůznějších sportovních disciplínách, koupali se v řece... a především zde dávali dohromady jednotlivé party. Bába vždy věděla o všem, vždyť u ní začínal a končil téměř každý vandr do zdejších končin. Například, když přijela nová dívka s některým z chlapců, Bába občas radila: „slečinko, pozor, ten váš chlapec tady mívá každý týden jinou“. Bába nechávala přespávat trampy v zimních měsících nebo za deště na půdě se senem. Jednou v noci, nový kamarád zbudil ostatní, že prý kdesi bil zvon podivných čtrnáct hodin. Byl uklidněn, že zde kostel není a zvonění pochází od nedalekých šraňků na trati. O nejrůznější zážitky spojené se zdejší kantýnou nebyla nouze. Bába také provozovala úschovnu těžkých vojenských dek, které trampové nechtěli v neděli vláčet domů. Deky a další „cennosti“ u ní nechávali trampové také v době hospodářské krize a v době okupace, kdy značně vzrostlo vloupávání do chat. Je zřejmé, že Bábinina úschovna byla oboustranně výhodná. Od dvacátých do čtyřicátých let dvacátého století toto pohostinné místo navštívilo nespočítatelné množství trampů. Nejstarší generace osadníků na Bábu vždy v dobrém vzpomínala. Domek bývalé kantýny stojí dodnes, ale nikoliv už na samotě.

Vznik osady



     První trampské osady nebyly nikým zakládány, nýbrž vznikaly spontánně. Jména trampů, kteří jezdili pravidelně do okolí Srbska, jsou známa až od roku 1921. V tom roce patnáctičlenná parta nazývaná „Kati“ (podle jimi nošených černých košil s bílou obrubou) vedená Bédou Prellerem, jejímiž členy byli Bóža Forman, Loiza Vojtík, Karel Bouček, Venca Souček, Pepík Havránek, Loiza Paroubek, Jirka Růžička, Tonda Klinger, Pepík Švandrlík, Karel Šule, Pepík Cíza, Eda Březina, Loiza Kubec a Karel Košťál, opravila opuštěnou chatrč bývalého mramorového lomu v Prdláku. Za pár nedělí spravili střechu a slámou vystlali podlahu pro spaní. Teprve když měli čas na courání po okolí, objevili prý "lepší" Kodské údolí, kam se nakonec přemístili. Opuštěnou chatrč v Prdláku ihned obsadila parta trampů z Košíř: Hyena, Rudla, Kalivoda a Bobi. Chatrč nazvali "Býčí oko" (v té době běžel v kinech film stejného jména) a dále ji zdokonalovali. Tihle chlapci nosili, pro změnu, bílé košile s černým lemováním. Jejich pobyt v Prdláku také neměl dlouhé trvání. Jedna verze tvrdí, že odešli potom, co svou kamennou boudu vyhodili do povětří při hře s nalezeným dynamitem. Druhá verze tvrdí, že jim kamennou boudu odstřelili dynamitem předchůdci z party Bédy Prellera. Existuje i třetí verze, že tam přestali jezdit, přičemž nechtěli boudu přenechat dalším partám. Již pár let po události každý říkal něco jiného. Trampové skutečně ve vlhkém, studeném a těžce přístupném skalnatém údolí většinou dlouho nevydrželi a přesouvali se do sousedního prosluněného údolí pod Kodou. Přesto po letech postavili drsní trampové v Prdláku několik chat osady „Skalní Údolí“, kterou především proslavila rozvětvená rodina Petrova a Kodejšova. Refrén jejich osadní hymny výstižně charakterizuje místo: „v záhybu řeky lom, kol věnec lesů a Skalní Údolí s Údolím Děsu“. Trampské tradice ve Skalním údolí obnovili na přelomu 20. a 21. století do chat přistěhovalí trampové.



     Když parta Bédy Prellera přišla z Prdláku do Kodského údolí, setkala se tam s dalšími kamarády. Byla to především parta Josefa Bretschneidra - zvaného Brkoun ve složení Pepík Fejfar - zvaný Lesní muž, Olda Karhan, Emil Pokorný, Franta Kodeš, Mirko Herman, Míla Witinger a další, kteří připravovali stavbu první boudy. Tehdy se neříkalo "srub", protože se stavělo z kamení, rozebíraných beden a všeho možného; výraz "chatrč" byl spíše hanlivý, výraz "chata" přišel později a užívali jej spíše masňáci, tak se v našem místě zaslíbeném ujal z němčiny počeštěný výraz "bouda". Parta Bédy Prellera si v Kodském údolí našla plácek pro stany. Jednou v podvečer je přišel navštívit hajný, starý Žíhla. Při řeči se chtěl opřít o strom, ale strom upadl a hajný s ním. Naštěstí, šerif party Béda Preller dokázal, jako vždy, vzniklou situaci diplomaticky zachránit. Kdyby hajný věděl, že takto bylo na oheň připraveno ještě pět stromů... Šerifovat Katům nebylo snadné, chlapci se občas poprali v Srbsku v hospodě „U Sojků“, rozbíjeli při návratu zámek převoznické lodi, málem rozbořili Rabochovi starý mlýn v Kodě, problémy měli s polním pychem po okolí - vše zaznamenal jeden z nich do pozdější kroniky Údolí Děsu. Když se parta náležitě vybouřila, někteří chlapci se spořádaně usadili doma, jiní ještě nějakou dobu trampovali coby stanaři a další se připojili k osadníkům pod Kodou.


Co byla Koda?

     Koda byla a je součástí obce Tetín, ale dodnes je s okolím spojena jen úzkými lesními cestami. Když přišli do Kody první trampové, žilo tam pět místních rodin. Dolní mlýn patřil panu Rabochovi, který jej v roce 1924 přestavěl na hotel. Podle pozdějších hospodských se tam říkalo také „U Špičků“, „U Fajta“, od šedesátých let 20.století tam bylo rekreační středisko národního podniku Nábytek Praha (avšak, o pouze pěšky přístupný objekt neměli rekreanti zájem), nakonec objekt chátral, počátkem devadesátých let vyhořel a zaniknul. Horní mlýn pana Karmazína byl funkční od roku 1611 do roku 1934. Pak byl mlýn upraven na malou vodní elektrárnu, která umožňovala obyvatelům Kody svítit žárovkami. Trampové museli vždy večer vyndavat z Kodského potůčku chladící se nápoje a potraviny, protože zvýšený průtok vody vše odnášel. Pochopitelně, že někteří občas zapomněli a pak si pěkně nadávali. Vedle Karmazínů byl statek rodiny Svobodových, jejichž obrovské stádo krav spásávalo trávu na příkrých stráních. Nejvýše položenými staveními byla hájovna s rodinou Žihlových a statek rodiny Matysových. Teprve koncem šedesátých let byla Koda napojena elektrickým vedením ze Srbska na elektrickou síť. V těžkých dobách si obyvatelé Kody přilepšovali živobytí prodejem potravin - mléka, vajíček a masa trampům. Název Koda prý poprvé použili mniši neznámého řádu, kteří v okolí vyklučili část lesů a začali obdělávat pole. Zaujal je patrně silný vodní zdroj, který tekl do jezírka, které ani při největších mrazech nezamrzalo. Pro ně nevysvětlitelnou záhadu proto pojmenovali Koda, což ve starých jazycích znamenalo "nerozluštitelný", "tajemný", "záhadný" apod. Dřevěný klášter mniši opustili asi v době husitských válek. Později byl v Kodě pro již zmíněný mlýn vybudován cca 3 metry hluboký rybník, který rovněž nikdy nezamrzá.

První boudy a hledání názvu osady


     Mezi Kodským potokem a vysoko sahající skálou si postavili trampové první boudu v roce 1922 a nazvali ji „Na 60. míli“ (podle tehdy populární kovbojky v kinech). Záhy se vžil název boudy "Šedesátka". Počet kamarádů se rychle rozrůstal a patrovou boudu s věžičkou stále zdokonalovali. Mnozí kamarádi však nadále přespávali nedaleko pod stany. Tvořily se nové party s cílem postavit si vlastní boudu. Asi by nebylo vhodné, z hlediska stručnosti této publikace, nadále uvádět jména dalších desítek kamarádů, kteří budovali v Kodském údolí stále nové boudy. V roce 1923 byla postavena bouda Harney, v roce 1924 bouda "Nibowaka". V roce 1925 byly postaveny boudy "Spook ranch" (název z filmu "Strašidelná farma"), „Hudson“, „Milton“ a kamarádi připravovali stavby dalších. Moc nescházelo a vznikající trampská osada se mohla jmenovat třeba „60. míle“ i jinak. Ovšem nazvat osadu podle první boudy, když si nové party v údolí staví další boudy s vlastními názvy, asi by nebylo vhodné.


     Hledal se sjednocující název pro trampskou osadu. Velký Manitou zřejmě pomohl událostí, kterou v roce 1925 nikdo nečekal. Ve středu 12. srpna se o těžké dešťové mraky mezi sebou přetahovaly Brdy a křivoklátské lesy tak dlouho, až se mraky večer zastavily nad Kodským polesím. Přišla velká průtrž mračen, která se většinou prohřátému skalnatému krasu vyhýbá. Tentokrát se však Kodský potůček změnil v řeku, která mohutně hučela a brala vše co jí stálo v cestě. O půlnoci již plavaly stromy, balvany a hlína, dole v Srbsku byla podemleta železniční trať. V té době přebývali v boudě „Šedesátce“ jen Brkoun, Franta Švestka a Olda Karhan, ve stanu spal Lesní muž. Všichni tři si naštěstí zachránili životy útěkem okny do stráně, Lesní muž vylezl na strom. Ač bylo v boudě přes metr vody, prý flašky od rumu zakopané v základech, zabránily jejímu podemletí. Večer u ohně si někdo z nich vzpomněl na starý nápis na skále „Údolí Děsů“ a název osady byl okamžitě osadníky schválen. Celá událost je velmi podrobně popsána v osadní kronice.



První šerif osady


     Osadníci Údolí Děsu se prohlásili za pokračovatele všech skutků a tradic, které v těchto místech trampové vykonali a zažili od roku 1919. Nějakou dobu se ještě v různých textech vyskytoval název „Údolí Děsů“, časem byl kroužek nad „u“ opuštěn. Prvním šerifem osady Údolí Děsu byl zvolen 6. března 1926 obětavý kamarád Franta Švestka, kterému bylo 22 let. Vlajkou osady se stal protáhlý trojúhelník s modrými krajními pruhy a bílým pruhem uprostřed, s inverzně barevnými písmeny U D. Osadníci budovali další chaty s názvy: „Dakota“, „Harward“, „Yucatan“, „Kondor“, „Calgary“, „Senega“, „Voko“, „Milion“ ... celkem přes šedesát staveb v trampském slohu. Když kamarádi v roce 1928 stavěli boudu „Harward“ stala se následující příhoda. Jak bývalo zvykem, byly do země zatlučeny kůly, na které se kolemdokola přibíjely kulatiny. Když bylo dosaženo asi metrové výšky, začala stavba připomínat boxerský ring. Ihned přítomní osadníci rozhodli, že začne boxerský turnaj. Z boudy Šedesátky přinesli boxerské rukavice. Do ringu vstoupil nějaký řezník, vážící přes sto kilo, a nikomu se nechtělo proti němu nastoupit. K údivu všech tam vlezl nějaký střízlík. Zdánlivě nerovný boj se stal skutečně nerovným, ale opačně, než se očekávalo. Střízlík obíhal nemotorného tlusťocha a zasazoval mu tvrdé, dobře mířené rány. Zostuzený tlusťoch už dál nemohl, zvednul ruku a v boxu zakázaným úderem trefil střízlíka shora do hlavy. Prý takhle řezníci zabíjeli voly. Střízlíka dlouho křísili studenou vodou z potoka. Na tlouštíka se brzo zapomnělo, ale střízlík Vilda Jakš se po létech stal v boxu mistrem republiky a vicemistrem světa. Při stavbě každé boudy pomáhala celá osada, vždyť třeba odnosit dřevo na nepřístupná místa by byl pro jedince či malou partu nadlidský výkon. Takhle šel každý osadník třeba jen dvakrát a materiál byl na místě. Boudy měly na štítě napsán svůj název, obvyklý byl stožár na vlajku boudy (vlajka boudy musela obsahovat v rohu vlajku osady), boudy měly letní verandu, za boudou ve skále nebo v hlíně malý sklípek na chlazení poživatin, u boudy ohniště a trampové z Nibovaky měli navíc u boudy na potoce tři bazény až dva metry hluboké. Osada měla dohody s majiteli pozemků, že bude povolena stavba boudy pouze osadníkům a na místě, které osada schválí. Takto byly boudy rozloženy na velké území v harmonii se zdejší mimořádně hodnotnou přírodou.


     Šerif Franta Švestka zvaný Ferry dokázal mistrně sjednotit všechny party jezdící pod Kodu. Osada Údolí Děsu se pod jeho vedením stala brzo vzorem pro ostatní trampské osady. V knize "Dějiny trampingu" Bob Hurikán k osadě Údolí Děsu napsal: "Zde se začaly tvořit opravdové tradice, které se po několika letech staly důležitým činitelem v celém trampském hnutí."

Osada Údolí Děsu - Devil Club v Praze

     Osada potřebovala k některým činnostem právní subjektivitu. Již od roku 1927 probíhala neúspěšná jednání s úřady. Mnohým paďourům se nelíbil divoký název osady „Údolí Děsů“. Na jednom osadním shromáždění si kamarádi odhlasovali nový název „MOHAVE“ (indiánský kmen a romantická krajina v USA), ale nakonec přece jen bylo ponecháno a zažádáno o „Údolí Děsu“. Na Zemském úřadě toto jméno nechtěli povolit a úředník poradil šerifovi Švestkovi, aby jméno přepsal na „Davel club“. Později se zjistilo, že „Davel“ nic neznamená, že se asi myslelo „Devil“ což znamená pekelný nebo ďábelský. Od roku 1929 používala proto osada neúřední úřední název „OSADA ÚDOLÍ DĚSU – DEVIL CLUB v PRAZE“. Osadníci, resp. členové klubu obdrželi legitimace s fotografií; do legitimací se zapisovalo placení členských příspěvků, které probíhalo nejdříve měsíčně, později ročně. Po dobu vojenské služby (silný byl ročník 1909), nemuseli kamarádi příspěvky platit. Počet členů Devil clubu v roce 1930 činil 66 osob. Ortodoxní trampové upozorňovali, aby klubový život nepřevládal nad osadním životem, ale Údolí Děsu si dobře ohlídalo svou trampskou podstatu.


Ráj trampských skladatelů a hudebníků

     V roce 1929 proběhly velké oslavy desátého výročí trvání Údolí Děsu; k této příležitosti složil osadník Pedra Mucha píseň inspirovanou předchozí povodní: „Řeka hučí“. Pedra už rok vedl tzv. trampský pěvecký sbor „Kamarádi z Údolí Děsu“. Bob Hurikán o něm v „Dějinách trampingu“ napsal: „... skromný zálesák, jehož písničky v době největšího rozmachu trampingu (1931) zpívali snad všichni trampové.“ Osada se stala rájem trampských skladatelů a hudebníků. Zde je třeba zmínit kromě Pedry Muchy především jména: Pepik Plhák, Tonda Pišvejc, Vašek Pergl, Honza Čuchna, Willi Lebeda, Standa Širl, Olda Vrtiška, Jarda Novák, Sako Panzner, Brian Bilica, Algi Škach a další. Vzhledem k tomu, že tehdy neexistovaly tzv. volné soboty, scházeli se osadníci od počátku třicátých let pravidelně každý pátek na slezině v restauraci U Holubů na Smíchově. Tím se jakoby prodlužoval víkend. Soboty sice nebyly volné, ale jinak bylo mnoho volných dnů při příležitosti církevních svátků. Nezaměstnaní kamarádi, pokud někde nevandrovali, pečovali přes týden o boudy. V Praze osada Údolí Děsu pořádala různé zábavy i na dalších místech např. Na Jezerce v Nuslích a jinde. Další zábavy pořádali osadníci v Srbsku i v Karlštejně. Osadní hudba dělala Údolí Děsu dobré jméno při všemožných vandrech a při doprovázení osadních sportovců po nejrůznějších turnajích. V trampském sportování bylo Údolí Děsu jednou z nejúspěšnějších osad. Osadní závodníci, a též závodnice, vyhrávali fotbalové turnaje (např. Brdský pohár), čtyřboje a různé víceboje, box, přespolní a lesní běhy, chodecké závody, lyžařské disciplíny, lední hokej, pozemní hokej, volejbal, nohejbal, ping-pong, tenis, lukostřelbu, skok daleký a vysoký a další atletické disciplíny a také jen čistě trampské disciplíny (přetahování lanem ap.). Obrovské množství trofejí zaplnilo boudy v Údolí Děsu. Trampské i netrampské časopisy se předháněly v psaní o slavné osadě. Leccos je také zaznamenáno v kronice Údolí Děsu, která byla založena 27. března 1931. Od 30. října 1931 začal vycházet časopis „ČOUD“ tzn. „Časopis osady Údolí Děsu“ obsahující zábavnou část, román, vtipy, vzpomínky, cestopisy, sport aj. Náklady na tisk však byly velké, přičemž vlivem hospodářské krize po asi šesti číslech přestal vycházet. Další jeho čísla vyšla počátkem čtyřicátých a počátkem padesátých let, ale obojí nemohlo pokračovat z důvodů přísných tiskových zákonů totalitních režimů.



Údolí Děsu – nejpopulárnější trampská osada

     Nejsmutnější událost pro osadu nastala 28. září 1931, kdy šerif Údolí Děsu F.Švestka tragicky zahynul při pokusu projet na motorovém člunu – kluzáku proti proudu Svatojánské proudy. Tato událost otřásla značnou částí trampského hnutí. Avšak osadní život, jak byl dobře nastartován, běžel dál. Ve třicátých letech se stalo Údolí Děsu nejpopulárnější trempskou osadou díky skutečnému kamarádství, výrazným osobnostem a především díky obrovskému počtu svých vynikajících hudebníků a sportovců. Snad každý tramp chtěl navštívit Údolí Děsu. Určitě jistou roli v návštěvnosti osady sehrálo i dobré dopravní spojení. Správnost názvu osady se potvrdila. Asi po deseti letech se Kodský potok opět rozvodnil, přičemž zničil trvale bazény u boudy Nibowaka, poničil plácek – chloubu osady, zničil cesty a mostky, změnil částečně koryto, ale boudy již byly ochráněny kamennými podezdívkami. Různě velkých povodní přinesl Kodský potok ještě několik. Osadníci si zvykli, jsou přece v Údolí Děsu. Nápor trampů způsobil, že si Hulanovi v Srbsku v polovině třicátých let přestěhovali hospodu přes vodu k vlakové zastávce. V salónku této hospody je nyní vystavena část trofejí osady. Zde se s oblibou čekávalo a dodnes čeká na vlaky. Během třicátých let si osadníci zařídili, že ČSD v Berouně připojovaly k vybranému vlaku tzv. dobytčák vybavený lavicemi. Osadníci sice ušetřili na jízdném, ale zase něco stálo čekání na správný vlak.




Doba okupace


     Osada Údolí Děsu byla pro ostatní osady příkladem ještě z jednoho hlediska. Na osadě a v klubu se nikdy nepodporovaly politické diskuze jakéhokoliv druhu. Politika byla prostě tabu. V osadě skutečně žili potrampsku vedle sebe živnostníci, proletáři, továrníci... . Jistě, že ne vždy vše bylo stoprocentně ideální, ale zažil někdo z vás nějakou ideální společnost ? O to náročnější byla doba okupace čili protektorátu. Někteří trampové bojovali proti fašismu již od roku 1936 ve Španělsku a později v různých zahraničních armádách. Další trampové se zapojili do domácího odboje. Většina lidí věřila, že Hitlerova říše nebude tisíciletá, proto se snažili německou okupaci bez zhroucení duše a těla přežít. Ve čtyřicátých letech osadní život pokračoval dál. Mimořádná valná hromada klubu zrušila 22. února 1940 jméno „Devil club“ a zůstalo původní české „Osada Údolí Děsu“. Osadní kronika dále uvádí: „Na svatodušní svátky 1940 konal se osadní táborák a volba šerifa, zvolen byl opět Pepík Preller (bratr Bédy, pozn.autora). Prvně v historii osady táborák konal se, vzhledem k nařízení o zatemnění, odpoledne. Ale i tak nálada byla dobrá, ohnivé vody hojnost.“ Cesta vlakem do Srbska a zpět byla v té době dobrodružstvím. Spojenečtí letci, tzv. „kotláři“ občas útočili na lokomotivy. Strojvedoucí prudce brzdili, přidávali rychlost nebo couvali. Nic příjemného. Na pražských nádražích se kontrolovala zavazadla, zda někdo přes zákaz nepřiváží z venkova potraviny. Stateční železničáři pod různými záminkami zastavovali vlaky na kraji Prahy, aby mohli „pašeráci“ vystoupit. Někteří osadníci takhle vystupovali za tmy na Zlíchově a uháněli k rybářským pramičkám, které je převáželi přes Vltavu na podolský břeh. V osadě měli kamarádi schováno bateriové radio na kterém poslouchali Londýn. Za tyto skutky mohly být uděleny nejpřísnější tresty. Valná hromada konaná 18.3.1943 je v osadní kronice komentována: „Pátý válečný rok všade zanechává stopy – zvýšené pracovní tempo, totální nasazení kamarádů a všecky ty válečné události které kladou na každého zvýšené požadavky, nemohou býti také bez vlivu na klubový a osadní život. Odráží se to hlavně ve zmenšené činnosti sportovních podniků. Ale vnitřní život klubu tím více se soustřeďuje a výsledek usilovné práce odráží se ve vybudování vlastního hřiště a klubovny.“ Většinou přítomných bylo odsouhlaseno, že bude sjednán pronájem pozemku pro hřiště a klubovnu u Vltavy v Praze – Braníku, nedaleko Podolí.


     Během jara 1943 bylo hotovo hřiště, o něco později klubovna, studna, zahrádky a dětské hřiště. Na budování sportovně-rekreační základny se podílelo 45 osadníků. Bratři, kteří osadníkům Údolí Děsu pozemek pronajali, nedožili se osvobození - pan Jiří Ryba zahynul v koncentračním táboře v Terezíně 15. dubna 1945, pan Václav Ryba byl zastřelen 5. května 1945. Na jejich památku se zúčastnili trampové z několika osad tryzny uspořádané 18. května 1945. Proti německým okupantům se zbraní v ruce bojovali nejstatečnější kamarádi. Partyzán Karel Ludvík mj. v noci koncem března 1945 vyhodil do povětří u Kralup vlak s naftou, přičemž se zachránil před střelbou Němců přeplaváním studené Vltavy. Kamarád Václav Sladký zvaný Kozina přežil střelná zranění z povstání 5. května 1945. Osadník Vilda Jakš se s pistolí v ruce probil z protektorátu. V řadách československých letců prožil pád Francie a spolu s nimi přeplul na britské ostrovy. Po 16 úspěšných bojových letech na bombardéru Wellington byl vyznamenán válečným křížem za statečnost a přešel jako palubní střelec na moderní Liberator BZ780. Ze sedmnáctého letu 21. srpna 1943 se už nevrátil. Svůj poslední „match“ vybojoval bez potlesku diváků, ale stejně statečně jako všechny předchozí – ty v ringu i ty za spouští kulometu. V květnu 1945 v Kodském polesí tábořili sovětští vojáci, kteří zde vypáčili okenice a dveře mnoha chat a sebrali primusové lampy, deky a další věci. V Srbsku u řeky, při chytání ryb pomocí granátů, zranili sovětští vojáci malého osadníka Mirka Hellera. V hájovně v Kodě zastřelili sovětští vojáci hajného Bohumila Žíhlu. V úterý 5. června 1945 se na hřišti v Braníku konala velká rekrutská zábava s tancem, kde se osadníci loučili s mladšími kamarády odcházejícími na vojenskou službu. Hrůzy války skončily, osadní život se vrátil do „starých kolejí“.

Konec základny v Braníku – výstavba hřiště na Kodě

     Do roku 1949 byl osadou schválen za správce hřiště v Braníku kamarád Václav Sladký. Ve vzduchu však visela likvidace této osadní základny. Protektorátní úřady nechtěly rozbroje a tolerovaly načerno rychle postavené objekty, ovšem nyní Magistrátní úředníci cítili moc a připravovali rozhodnutí o likvidaci. Osadníci se nenechali vyvést z míry. Rozhodli se, že si nové nohejbalové (volejbalové, tenisové a jinak využitelné) hřiště vybudují přímo v centru osady Údolí Děsu v travnaté stráni proti velkolepé skalní stěně. Hřiště bylo budováno od května 1946 do 8. srpna 1948. Kamarádi a kamarádky odpracovali celkem 1059 hodin. Hřiště v hezčím prostředí jsem ještě neviděl. První sportovní den na novém osadním hřišti se uskutečnil 26. září 1948. Základna osady v Praze-Braníku byla záhy likvidována, přičemž nedobrá věc se stala při bourání tamní klubovny. V klubovně totiž byly umístěny stovky trofejí nasbíraných za hudební a především sportovní výkony osadníků. Bohužel, při jejím vyklízení se nepořídil soupis trofejí, které k sobě uschovali různí lidé, nejen osadníci. Srdce trampa může hřát jedině pocit, že určitě nebyly trofeje někam vyhozeny.



Osadní život v poválečných letech


     V padesátých létech se pokračovalo v osadních tradicích. Každý rok se konal výroční oheň - táborák, spojený s volbou šerifa a výboru osady. Osadu navštěvovali kamarádi z jiných starých osad, přičemž osadníci navštěvovali sousední osadu „Skalní Údolí“, brdskou osadu „Údolí Hadrů“ čili „T.C.Westend“, osadu „Údolí Oddechu“ a „Lone Star“ v Podkozí na Kačáku (Loděnice), „Utah“ a „Havran“ na „Hadí řece“ (Kocábě), kočovný „Kmen Iroquoio“ a další osady na „Velké řece“ (Vltavě) a jejích přítocích. Občas se pořádalo přátelské fotbalové utkání na hřišti SK Liteň, kam byla zhruba stejně daleká cesta z Westendu i z Údolí Děsu. "Děsáci" pochodovávali včele s osadní vlajkou a kapelou. Večer se společně zapíjela výhra jedněch a prohra druhých, případně remíza ve velkém sále liteňského hostince "U Rážů", později přejmenovaného "Ve stínu lípy". Někdy se osadníci při zpáteční cestě ještě do rána zdrželi v rozlehlé hospodě v Korně. Přece po rozednění je cesta bezpečnější, že. Na hřišti v Údolí Děsu probíhaly především nohejbalové a volejbalové turnaje, ale i další sportovní akce. V Praze se konaly sleziny Údolí Děsu nadále U Holubů a v dalších hospodách např. U Slunce proti Krčskému nádraží. Při pobytu na osadě chodili osadníci do hospody v Srbsku „U Hulanů“, do hotelu v Kodě, ale také do hospod v Korně, Tobolce a Tetíně. Srbská hospoda „U Sojků“ byla z vlaků a z osady přístupná jen přívozem, zdatnější jedinci dokázali proudící řeku přebrodit. V padesátých letech a v šedesátých letech se v této hospodě, především v její zahradě a okolních travnatých loukách shromažďovala nová generace trampů, která byla pojmenována „čundráci“. Stále více se mezi nimi objevovala mládež z osady Údolí Děsu. „U Sojků“ se zpívaly (a některé zde vznikly) oblíbené písničky: Ruty-šuty Arizona Texas, Anglická sobota, Zakazuje se, Seděla u vody, Chytali sme lososa ad. Osadníci a čundráci se navzájem učili staré a nové trampské písničky, což mělo pozitivní vliv na tuto oblast trampské kultury. Mladá generace osadníků sílila, starší generaci „povolával Manitou do věčných lovišť“.
Osada se rozhodla, že na památku zemřelých kamarádek a kamarádů postaví pomník ke čtyřicátému výročí trvání Údolí Děsu. V Tetínském lomu byl vybrán asi čtvrttunový kámen a ten byl přivezen na bytelném dřevěném trakaři odzadu přes kopec Čihadlo nad nejprudší část travnaté stráně nad osadním hřištěm, kde byl usazen do země. Na připevněné kovové desce je vyryta osadní vlajka s datem 1919 a prostý text: „ Vzpomínáme vás, kteří jste navždy odešli ....... ".
     Slavnostní akt odhalení pomníku provedl krátkým pietním projevem šerif Honza Čuchna v neděli 23. srpna 1959. Ten samý víkend se uskutečnil jubilejní 40. táborák, který místo malého plácku u boudy „Na 60.míli“ hořel poprvé na velké potlachové louce na okraji osady. Osadní řezbář Franta Šlesinger vytvořil ke 40. jubileu osady přenosný cca dva metry vysoký totem, který obsahuje atributy typické pro osadu Údolí Děsu. Šlesinger byl vynikající řezbář a díky jemu mohla osada obdarovávat význačné trampské osobnosti i osady hodnotnými uměleckými díly.

60. a 70. léta

     Táboráky počátkem šedesátých let se v Údolí Děsu podstatně nelišily od táboráků předchozího desetiletí. Na několika místech v republice se ale stalo, že byly státní mocí rozehnány potlachy mladých trampských osad. Proti tomu se vznesla vlna odporu starých trampů a na obranu trampingu vznikla Irčanova trampská rubrika " Z údolí a osad", týdně vycházející v armádních novinách "Obrana lidu". Psalo se tam občas o Údolí Děsu. Patrně první televizní pořad o trampingu se vysílal v úterý 16. srpna 1966, účinkoval v něm Olda Vrtiška a zpívala se Pedrova píseň "Řeka hučí". Táboráků osady se zúčastňovali už nejen legendární trampové, ale též mladí začínající trampové. Od poloviny šedesátých let přijížděli do Údolí Děsu Plzeňáci z T.O.Fort Laramie a rozdávali svůj ilegální občasník "Tulák". Také osada vydala svůj neformální časopis, množený cyklostylem, s názvem "Osada Údolí Děsu 1966" a "Rok 1967 v Osadě Údolí Děsu". Z druhé tiskoviny si dovolím citovat: "Chrabří bojovníci z kmene Údolí Děsu ! Nad naším územím se opět přehnalo dvanácte úplňků luny. Tyto však nebyly tak klidné, jako předcházející. Víte sami dobře, že lstivé bílé tváře se snažily a stále snaží, nás z těchto míst vyhnat. Z území, na kterém vykvetlo mnoho lásky, někdy však i trpkých chvil a kde byly svedeny mnohé bitvy v přátelském zápolení. Manitou zde žehnal mnohou naši squaw, která pak povila nové potomstvo. Žili zde šťastně až na několik málo malicherných svárů celkem svorně a nikomu neublížili. Přírodu, matku všech poctivých lidí na celém světě, jsme milovali a ji chránili. Byla a je přeci naší živitelkou a dárkyní života. Zachovali jsme naše území neporušené náporem lidí, kteří toto území chtěli zohavit výstavbou nových wigwamů. Přesto nás nepřátelé našeho kmene napadli takovým způsobem, jako kdysi před mnoha slunovraty, bílé tváře v Americe, naše rudé přátele. Tam se jim podařilo většinu chrabrých bojovníků a jejich rodiny zahubit a ty co zůstali, zahnat do reservací, kde těžko živoří. My si taková jednání nemůžeme nechat líbit. Musíme bojovat za spravedlivou věc... Howg ! Rada starších kmene Údolí Děsu". Výše uvedená citace byla reakcí na snahy některých orgánů ochrany přírody zlikvidovat boudy v Údolí Děsu. Nakonec staří trampové, nacházející se v různých významných funkcích, likvidaci zabránili. V roce 1968 byl v televizi a v rozhlase boom trampských pořadů. V roce 1969 vycházel časopis ve formátu novin "Pacific expres", jehož první číslo rozsáhle psalo o osadě Údolí Děsu. Další pozitivní zmínky o osadě se často objevovaly v Rudanově trampské rubrice "Totem" v časopisu "Ahoj" a v Jastrabově čtvrteční trampské příloze "Pod modrou oblohou" ve slovenských novinách "Lud". Popularita trampingu a osady dále vzrůstala. Na jubilejním táboráku, zahájeném v sobotu 26.července 1969, věnovanému půl století existence trampské osady Údolí Děsu, sešlo se na tradiční potlachové louce cca dva tisíce lidí. Hodnotný program, kterého se zúčastnil i tramp Jarda Štercl a další osobnosti trampingu, se velmi vydařil. Hudba hrála až do nedělního poledne. Od té doby již větší účast na táborácích osady nebyla zaznamenána, ale více se zúčastňovali mladší trampové z různých končin vlasti. Pražské sleziny osady se konaly v šedesátých letech ve velkém sále restaurace v Riegrových sadech, Na Zvonařce, v Charitasu, později také na Ořechovce, Plzeňce aj. Jednou do „Riegráku“ přišel nějaký Tony, že založili hudební skupinu a byla by pro ně čest zahrát osadníkům Údolí Děsu. Měli úspěch, ale určitě ještě větší po nějaké době, když tahle Linhartova skupina Pacifik vyhrála trampskou soutěž Portu. Na osadních slezinách občas zpíval sólista Národního divadla Mirek Vích, zahrát si přicházel jeho bratr Tonda z dua „Káča - Sisters“, hrál též Jenda Korda (autor trampské hymny Vlajka), manželé Koukalovi, „Buřt“ (J.Braun) a další osobnosti trampingu. Sportovní život osady se soustředil především na fotbalová utkání s tradičními soupeři, nohejbalové turnaje a lesní běh "Bonanza". Na osadním hřišti se také pořádaly lampionové a maškarní večery pro děti.

Další generace osadníků


     V sedmdesátých letech se do organizování osadního života začala stále více zapojovat druhá generace osadníků, prostě ti, kteří odmalička v osadě vyrůstali a pro něž bylo Údolí Děsu skutečným domovem. Nelze zapomínat ani na tu část osadnic a osadníků, jenž se do osady provdaly nebo přiženili. V naprosté většině se nové kamarádky a kamarádi sžili s osadou jakoby zde od dětství vyrůstali. Někteří z nich vykonali pro osadu více, než rodilí osadníci. Ovšem část mladé generace nechtěla trávit víkendy jen v Údolí Děsu, nýbrž se svými vrstevníky z různých part a mladých osad vandrovat po vlasti. Tramp by neměl být současně členem několika osad, ale patřit do staré rodné osady a zároveň do vandrující osady svých vrstevníků, určitě není prohřešek proti trampské etice. Někteří z druhé generace osadníků byli již od šedesátých let členy „T.O.Andělka“, „T.O.Kubrycht-boys“, od sedmdesátých let „K.T.O. Amerika-boys“, od osmdesátých let „Šolc-boys“, „T.O.Pozvolná smrt“ a jistě i další. Po mnoha letech nastal logický opačný efekt, že totiž trampové ze jmenovaných osad udržovali stále těsnější kontakty s Údolím Děsu a někteří se stali přímo osadníky. Kamarádi z „Pozvolné Smrti“ jsou třetí generací osadníků a byli to právě oni, kteří mě "přinutili" sepsat těchto několik stránek dějin Údolí Děsu. Čas kráčí nezadržitelně vpřed. Osmdesátá, devadesátá léta, téměř první desítka 21.století. Stále hoří v osadě táboráky, hrají se (jinde už zapomínané) trampské písně v Srbsku „U Hulanů“ a na slezinách v Praze, někdo méně a někdo častěji vyrazí na nějaký vandr. Osada měla odjakživa jedny z nejlepších skladatelů a interpretů trampských písní a má je dodnes.
     Historie by se měla vnímat s odstupem padesáti let. Nechci proto blíže hodnotit nejmladší dějiny osady. Osada Údolí Děsu má za devadesát let své existence bohaté tradice, na které mohou hrdě navázat další generace. Ovšem je třeba podotknout, že také v Údolí Děsu jsou vidět boudy, kam roky nikdo z majitelů nezavítal. Třeba tyto předválečné stavby získá, opraví a oživí nějaká trampská parta či trampská rodina, která netouží po rekreačním přepychu, ale hledá místo, kde lze stále nacházet skutečnou romantiku přírody a trampské kamarádství. Vždyť zdejší krajina je pro tramping jako stvořená. Howg.

Na základě osadní kroniky Údolí Děsu, archivovaných dokladů a ústních sdělení pamětníků sestavil: Ing. Miloš Pechar, 2009
Grafická úprava: Viktor Lebeda
V publikaci jsou použity fotografie z osadní kroniky Údolí Děsu a archivu autora.



Text i fotografie jsou majetkem autorů a osady Údolí Děsu, jsou chráněny autorským zákonem a nesměji být použity bez jejich souhlasu!